Přejít k hlavnímu obsahu

Proč Bůh žádal zabíjení zvířat jako obětí a obětí za hřích?

Pokorný muž klečí se skloněnou hlavou u kamenného oltáře, na kterém leží obětní beránek. Obrázek ukazuje, že Bůh si váží upřímného, pokorného srdce více než obřadních obětí.

Když čteme v Bibli podrobné pokyny k obětem zvířat na oltáři, mnohým z nás je nepříjemně. Je těžké pochopit, jak se může Bohu líbit smrt nevinných zvířat a proč by s tím mělo mít cokoli společného odpuštění. Jsou to upřímné otázky a zaslouží si laskavý, nespěchaný pohled.

Začalo to u lidí

První oběti v Bibli přinášejí Kain a Abel. Text neříká, že by je o to Bůh požádal. Přinesli dary sami od sebe:

3Po nějaké době se stalo, že Kain přinesl Hospodinu oběť z plodů země, 4zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku. Hospodin našel zalíbení v Ábelovi a v jeho oběti,
( Genesis 4:3-4 )

Z toho snadno vyvodíme, že Bůh dává přednost zvířatům před plodinami. Podívejme se ale, co Bůh říká Kainovi potom. Nemluví o druhu daru. Mluví k Kainovu srdci, s opravdovou něhou:

7Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“
( Genesis 4:7 )

Záleželo na tom, jak každý z nich k Bohu přišel. Abel přinesl „to nejlepší“ z toho, co měl, a Kain přinesl „něco“ ze svých plodin.

Co Bůh chtěl vždycky

V celé Bibli Bůh o obětech stále opakuje totéž. Hledá srdce, které za nimi stojí. Říká to skrze proroka Ozeáše:

6Chci totiž lásku, nikoli oběti,
poznání Boha spíš než zápaly.
( Ozeáš 6:6 )

Král David poznal totéž, když se modlil po vážném selhání:

18V oběti neměl bys zalíbení, kdybych ti ji dal,
moje zápaly bys nepřijal.
19Kajícný duch je Bohu nad oběti –
nepohrdneš, Bože, srdcem kajícným a sklíčeným.
( Žalmy 51:18-19 )

Prorok Izajáš vysvětluje, co se stane, když jsou oběti přinášeny bez pokorného srdce. Bohu záleží víc na člověku, který se „třese před mým slovem“, než na daru:

2Vždyť jsem to všechno svou rukou učinil,
a tak všechno vzniklo, praví Hospodin.
Všímám si ale ztrápených
a v duchu zkroušených,
kteří se chvějí před slovem mým.
3Kdo poráží býka, zabíjí člověka,
kdo obětuje beránka, rdousí psa,
kdo nese obětní dar, přináší krev prasat,
kdo pálí kadidlo, modlu uctívá!srov. Iz 1:11–15
Oni si sami zvolili své cesty,
ve svých ohavnostech si z duše libují,
( Izaiáš 66:2-3 )

A Micheášovi lidé se ptají nahlas. Co máme přinést? Tisíce beranů? Vlastní děti? Boží odpověď je jednoduchá a laskavá:

7Má Hospodin zalíbení v tisíci beranech,
v nesčíslných řekách oleje?
Mám dát svého prvorozeného za svůj přestupek,
vlastního potomka za hřích duše své?
8Oznámil ti, člověče, co je dobré
a co od tebe žádá Hospodin:
Abys jednal spravedlivě,
miloval milosrdenství
a kráčel se svým Bohem v pokoře.
( Micheáš 6:7-8 )

Proč vůbec krev?

Jestliže Bůh nechtěl oběti kvůli nim samotným, proč tento systém existoval? Bible vysvětluje, že měl ukázat, jak vážný je hřích a kolik stojí, a zároveň ukázat, jak Bůh připravuje cestu, abychom mohli být s Ním v pořádku:

11Vždyť život těla je v krvi! Proto jsem vám ji určil na oltář, k vykoupení vašich životů. Vždyť krev, ta vykupuje život!
( Leviticus 17:11 )

Bible zároveň upřímně říká, že tento systém měl své hranice. Mohl ukazovat k odpuštění, ale dílo dokončit nemohl:

9V rámci toho dočasného podobenství se obětují dary a oběti, které však nikdy nemohou dokonale očistit svědomí toho, kdo se té bohoslužby účastní.
( Židům 9:9 )
3Těmito oběťmi se ale hříchy jen každoročně připomínají; 4krev býků a kozlů přece nemůže hříchy nikdy odstranit.
( Židům 10:3-4 )

Zvířecí oběti byly jako stín, každoroční připomínka hříchu. Nemohly změnit lidské srdce.

Lepší cesta daná z lásky

Bůh tedy udělal něco výjimečného. Nežádal, abychom přinesli ještě něco víc. Sám něco dal:

16Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.
( Jan 3:16 )
8Bůh ale dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.
( Římanům 5:8 )

Ježíš o tom vyprávěl podobenství. Majitel pozemku posílá svého milovaného syna k lidem, kteří si jeho půdu pronajali, v naději, že ho budou respektovat. Je to obraz toho, jak Bůh poslal Ježíše, i toho, co se stalo potom:

13Nakonec si pán vinice řekl: ‚Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna. Snad se před ním zastydí.‘ 14Když ho ale vinaři uviděli, domluvili se spolu: ‚Tohle je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše!‘
( Lukáš 20:13-14 )

Ve starém systému přinášel kněz oběť nejprve za své hříchy a potom za hříchy lidu. Ježíš byl bez hříchu. Nepotřeboval přinášet nic za sebe a nežádal krev nevinných zvířat. Dal sám sebe, v plném souladu s vůlí Otce, jednou provždy:

27Nemusí jako tamti velekněží denně obětovat nejprve za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe.
( Židům 7:27 )
12Jednou provždy vstoupil do nejsvětější svatyně, a to ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tak nám zajistil věčné vykoupení.
( Židům 9:12 )

Co to znamená pro nás

Tíha, kterou v těchto příbězích cítíme, odráží, jak těžká je cena hříchu. Neznamená to, že je Bůh krutý. Je to cena, kterou se rozhodl nést sám, abychom ji nemuseli nést sami.

Pozvání je proto laskavé. Jsme vítáni, abychom k Bohu přišli takoví, jací jsme, a upřímně Mu řekli, v čem jsme pochybili:

9Když ale své hříchy vyznáváme, Bůh je věrný a spravedlivý – odpustí nám naše hříchy a očistí nás od každé nepravosti.
( 1. Jan 1:9 )

Když to uděláme, zjistíme, že oběť už za nás byla přinesena a že Bůh hledá srdce, které je ochotné vrátit se domů.

Bible, překlad 21. století (Bible21)